SIOZZZ

Jedním z prvních interpretů slovenské populární hudby, který v roce 1933 nahrál na gramodesky vůbec první slovenská tanga – Dita a Nepovedz, dievčiatko, nikomu – byl slavný operní pěvec Štefan Hoza (1906–1982). Jeho úplně první nahrávky však vznikly už o rok dříve. 

Hoza se už před prázdninami roku 1932 stal členem Slovenského národného divadla (SND), kde s úspěchem vystoupil v Lehárově operetě Zem úsměvů v roli čínského prince Su-čonga. S touto rolí se pak od října téhož roku představil také pražskému publiku. Tehdejší ředitel SND Antonín Drašar si v létě 1932 pronajal pražské karlínské Varieté a zřídil zde Moderní operetu, což byla vlastně pobočná scéna Slovenského národného divadla.[1]

Pražská premiéra Země úsměvů se uskutečnila 1. října 1932 a Hoza si okamžitě získal přízeň pražského publika, jak o tom referovala zpráva v dobovém tisku: „Ředitel Drašar přivedl z Bratislavy vynikající sólisty, vesměs krásné hlasy. Opereta již o svém zahajovacím představení sklízela bouřlivý úspěch. Úspěchu přispěl také skvělý orchestr v obsazení v Praze nezvyklém, se skvělým dirigentem J. Schöfferem. V popředí pozornosti je slovenský tenorista Štefan Hoza, který se stal během týdne miláčkem pražského obecenstva a jeho hlavní árie je jím až šestkrát opakována!“[2]

Už o necelý týden později, 7. října, pořídil Hoza svou první nahrávku pro gramofonovou firmu Ultraphon. Šlo o česky zpívanou árii z operety Země úsměvů s názvem Své srdce tobě dám, s textem J. V. Schöffera.[3] Podle Hozových vzpomínek mu toto nahrávání zprostředkoval hudební nakladatel Mojmír Urbánek ml. (1902–1976), který měl blízké kontakty s řediteli gramofonové firmy Ultraphon, bratry Janem a Františkem Valentini. V té době však Ultraphon ještě nedisponoval vlastním nahrávacím studiem, a proto se nahrávalo ve spolupráci s Československým rozhlasem, jehož nahrávací studio bylo tehdy v Národním domě na Vinohradech. Doprovázela slavná kapela Melody Boys kapelníka R. A. Dvorského.

Hoza ve své knize Ja svoje srdce dám podrobně popsal zajímavé podrobnosti o tom, jak se tehdy nahrávalo na gramofonové desky: „Miestnosť bola voľná iba v sobotu v nočných hodinách. Nebol som priam nadšený, lebo po dvoch mesiacoch skoro každodenného spievania ma prenasledovala únava. […] Muselo sa spievať niekoľko ráz markírovaním, ale i naplno, aby si technik vyladil intenzitu hlasu. A ako každé opakovanie i toto bolo také únavné, že najradšej by som sa bol zriekol nahrávania. Ďalšou nevýhodou pre speváka so silnejším hlasom bolo prijímanie na mikrofón. Musel sa prispôsobiť technickým podmienkam, najmä ak išlo o miesta v piano, pianissimo, forte, fortissimo, mezzoforte atď. Pri pianách som mohol stáť pokojne pred mikrofónom, ale pri forte (pretože som mal silný hlas od prírody) musel som sa vzdialiť pár krokov raz napravo, raz naľavo, inokedy dozadu, čo zavše zmenilo farbu hlasu. Potrebný postoj inšpicient označoval kriedou na dlážke, na čo bolo treba dbať počas spevu, aby technik nemusel vracať celú procedúru od začiatku. Pre mňa ako speváka to znamenalo nedbať iba na techniku spevu, ale súčasne i na spomínané technické značky. Dlho trvalo, kým sme boli zvukový technik, dirigent a ja spokojní s nahranou platňou. Nahrávanie sme skončili po polnoci, ba skoro už nadránom, keď sa noc poberala z Prahy […] Platňu vylisovali do dvoch týždňov a v polovici decembra už ponúkali prvé exempláre v obchodoch ako vianočný dar. Predalo sa jej niekoľko desiatok tisíc v Prahe, v Čechách, ale i na Slovensku. Ultraphon jej urobil letákmi veľkú reklamu, označiac ma v nich za „tenoristu svetového formátu“.[4]

V časopise Revue Ultraphonu vyšel o něco později rozhovor s Hozou, kde se kromě jiného věnoval také svým pocitům při nahrávání ve studiu: „…Je to trochu divné. Byl jsem zvyklý zpívati před obecenstvem a cítit ten živý kontakt s ním a nyní zde byla přede mnou jen chladná, avšak úžasně kritická kovová skříňka. A když pak jsem z koutku slyšel svůj hlas, byl jsem poněkud ztísněn. Přepadla mne úzkost a srdce mi skočilo do krku. Dnešní technika je velmi dokonalá, ale chtěl bych ještě zřetelněji slyšeti ty všecky hlasové odstíny, abych se ještě více mohl opravovati a učiti. […] Práci pro gramofon mám velmi rád. Nahraji-li desku, je to pro mne ukončenou záležitostí, a pracuji pak s elánem na nových věcech. Deskou kontroluji křivku svého vývoje, zda klesá, či stoupá.“[5]

Dne 16. 11. 1932 nahrával Hoza další snímky pro gramofonové desky, tentokrát slovenské lidové písně Hore grúňom, Dievča, dievča, čože to máš?, To nič, to nič za doprovodu Cigánske kapely Jožky Pihíka.[6] O Jožkovi Pihíkovi a účinkování „cikánských kapel“ v tehdejší Praze napsal později následující vzpomínku: „Vydavatelia gramofónových platní […] boli nadšenými ctiteľmi slovenskej ľudovej piesne. Sami mi navrhli niekoľko z nich naspievať s cigánskymi kapelami. O cigánske kapely nebola v Prahe núdza. Mnohé sa v tridsiatych rokoch presťahovali z bratislavských, ale i martinských, mikulášskych a košických, možno i iných kaviarní do stredu Prahy. Hrávali aj vo vinárňach. Kvôli nim prichádzali večer čo večer milovníci slovenských ľudových piesní zabaviť sa pri slovenskom víne, ktoré takisto bolo obľúbené. Cigánske kapely sa časom naučili hrávať aj súčasnú zábavnú hudbu, tzv. šlágrovú vo vlastnej interpretácii, prispôsobiac si ju hudobným nástrojom, na ktorých hrávali. Veľmi obľúbená bola v tom čase kapela primáša Jožka Pihíka, milovníka slovenských ľudových piesní, ku ktorým priľnul v mladosti, keď hrával v Bánovciach a priúčal sa ich podaniu od martinského rodáka, advokáta dr. Janka Jesenského. Vedel ich hrávať bez zvyčajných „príkras“, aké im dávali iné kapely, a tým zotierali z nich pôvodnú melodickosť. Hral vždy pokojne, s usmievavou tvárou. Život cigánskych hudobníkov býval i v Prahe veľmi tvrdý a museli všeličo pretrpieť. S Pihíkom som rád nahrával už v bratislavskom rozhlase. Nikdy neprišiel nepripravený. Bol vzorným primášom svojej kapely.“[7]

Další Hozovy nahrávky pro Ultraphon vznikly dne 9. 12. 1932, byly to dvě skladby v češtině: O tobě sním, což byla píseň z operety Píseň lásky a tango Nemohu žít a tebe mít rád, opět za doprovodu Dvorského Melody Boys.[8]

Druhou operetou, v níž se Hoza představil pražskému publiku, byla Lehárova opereta Carevič. Její premiéra byla 1. března 1933 a už o necelý měsíc později, 29. března 1933, natočil Hoza z této operety v češtině árii Chceš-li, děvče.

Slovensky pak nahrál árii z další Lehárovy operety Pagannini – Líbám ženy vás tak rád, opatřenou jeho vlastním textem. Obě skladby nahrál Orchestr Moderní operety pod vedením J. V. Schöffera.[9]

V ten samý den byla pořízena ještě jedna nahrávka písně  Chceš-li děvče, ale ta vyšla jen na zkušebním Shellu č. 85. Vlastní ji sběratel Tomáš Neumann a poslechnout si ji můžete zde: Štefan Hoza - Děvče dej mi svoje rety.  [„Děvče dej mi svoje rety“ = Chceš-li děvče...].

Pozn: Shell je zkušební, nebo vzorková gramodeska, která je vylisována z prvního galvanicky pokoveného záznamu vyrytého do vosku, tzv „otec“. Ze Shellu se daly lisovat také gramodesky, u nich se nepředpokládal nějaký velký náklad, z tohoto prvního otisku se dalo vylisovat asi 50 desek. Desky Shell mají většinou bílou etiketu, nebo pouze s jménem firmy, na níž bývají ručně nebo strojem napsané stručné údaje o nahrávce. U gramodesky Shell nebylo tedy použito klasického rozmnožování nahrávek pomocí galvanoplastiky, jako u standardního postupu výroby gramodesek: Aby se snímek mohl vylisovat ve větším množství, dal se „otec“ do galvanické lázně a vznikla „matka“, která se sice dala přehrát, ale nedalo se z ní lisovat, proto bylo třeba z matky vyrobit třetí otisk, ze kterého vznikla už definitivní lisovací matrice, tzv. „syn“.

Štefan Hoza a film Zem spieva

V roce 1933 známý etnograf, fotograf a filmař Karel Plicka (1894 – 1987) natáčel svoji filmovou báseň Zem spieva. Film byl vyroben v česko-slovenské koprodukci za finančního přispění prezidenta republiky T. G. Masaryka, Matice slovenské a peněžního vkladu českého producenta Ladislava Koldy. Základní dějovou osnovu filmu tvoří venkovský život s neustálým přírodním koloběhem od konce zimy až do podzimu. Ve své době se jednalo o unikátní dokument, který se naprosto odlišoval od tehdejší filmové tvorby.

Karel Plicka oslovil také Štefana Hozu, aby pro film nazpíval dvě slovenské lidové písně: Fúkaj, povievaj vetríčok provonený a Ore Janik, ore.

Film byl natáčen od jara roku 1933 a koncem prázdnin o postupu prací informoval týdeník Svět ve filmu a obrazech v krátkém článku: „Zem spieva před dokončením. Slovenský tenorista Štefan Hoza zpíval po prvé pro film při synchronisaci filmu Matice slovenské „Zem spieva“ pod taktovkou komponisty Františka Škvora a za doprovodu orchestru Národního divadla. Melodická Škvorova hudba byla také orchestrem Národního divadla nahrána na deskách Ultraphon. Reprodukce na deskách i filmovém pásu je velmi dokonalá, protože Škvorova instrumentace vystihuje skvěle charakter mechanické hudby.[10]

Krom písní, které byly nahrány přímo pro film vznikly také jejich gramofonové verze, byly nahrány dne 15. 10. 1933 u firmy Ultraphon. O nahrávce písně Ore Janík, ore napsal Hoza toto: „Túto pieseň som nahral s orchestrom pražského Nárdoného divadla v gramofónovom štúdiu v Prahe, a keď ju počul hudobný skladateľ J. B. Foerster, tiekli mu od dojatia slzy á tichunkým hlasom, akoby len pre seba, šepkal: Taková nádhera, jak dojímavé...“[11]

Souběžně s realizací filmové básně Zem spieva vznikal také krátký film Štefan Hoza spieva slovenské piesne, který byl následně uváděn jako jakýsi „předfilm“ před samotnou projekcí Zem spieva. V tomto krátkém snímku zazpíval Hoza tři slovenské lidové písně — Láska, Bože, láska, Pri Dunaji šaty perú a Dievča, dievča, čože to máš? A o nahrávání později napsal tuto vzpomínku: „…Do Prahy som pricestoval v sobotu 24. VI., ako sme sa s Plickom dohovorili, na skúšku piesní s klavírnym sprievodom. V nedeľu dopoludnia bola skúška s orchestrom. Dirigoval autor hudby František Škvor. Plicka sedel v hľadisku ND. Na druhý deň sme nakrúcali piesne na Barrandove v jednom ateliéri. Plicka s napätím sledoval chod nakrúcania a v jeho výraze bolo vidieť, ako prežíva každý tón. […] Na Barrandove v ateliéroch sa vytvoril kútik s čiernym pozadím, na koberci uprostred stál klavír. S dirigentom Škvorom sme si obliekli smokingy a nakrúcali sa slovenské ľudové piesne. Vo filme odzneli ako predohra.“[12]

Zbývá jen dodat, že film Zem spieva měl premiéru 27. 10. 1933.